Baví mne žít
2. února 2016 v 9:38 | puncocha
Když jsem byla malá holka nikdy jsem nechápala, proč dospělí dávají nám dětem tak nesmyslné úkoly a zařekla jsem se, že udělám vše proto, abych nikdy nebyla dospělá. A tak jsem žila,žila a žila. Po škole si našla muže a v 28 letech měla s tímto mužem i miminko. Narodila se nám krásná roztomilá holčička a já se z minuty na minutu stala mámou.
Samozřejmě, že tou nejdokonalejší a nejúžasnější mámou na světě, která nikdy nedává své dceři ty hloupé a nesmyslné úkoly. Stále jsem se snažila nebýt dospělá a užívat si života jako dítě. To je přece ta jediná cesta, jak nebýt ten nudný dospělý, který už si nikdy na nic nehraje.
A tak šel čas, Andulka rostla a já už nebyla ta nejúžasnější máma na světě, spíš jsem se začínala podobat té své mámě, která vše řešila tak, že se mnou nemluvila. Dokonce jsem se začala podobat i svému otci, který na mě ječel pro úplné malichernosti. A z té nádherné maminky se stalo nešťastné cosi, které vůbec netušilo kudy dál a život ji pranic netěšil. A na otázku jestli ji baví žít, by rozhodně řekla, že vůbec.
Naštěstí se Bůh na to už více nemohl koukat a poslal mi do života tolik facek a komplikací, že jsem se musela postavit na svoje vlastní nohy. To bylo prozření! Úplně jsem cítila a slyšela obrovské prasknutí v hlavě, jak mi došlo, že vychovávat holčičku můžu jedině jako dospělá a né jako dítě. Že být dospělá neznamená dávat nesmyslné úkoly svým dětem. Že být dospělá znamená být sama sebou, stát si za svými rozhodnutími a žít život, který si tvořím každý den, každou hodinu, každou vteřinu. Být dospělá znamená dovolit si vše, co mě baví, těší a dělá šťastnou.
A tak můžu z celého srdce říct, že mě baví žít, protože žiji tak, jak nejlépe umím, právě teď a právě tady. A když mám chuť, tak jsem i malá holka, která stojí uprostřed rozkvetlé louky a tancuje s větrem písně tohoto světa :)
A co vy, baví vás žít váš vlastní svět?
Jeden den v cizím těle
1. června 2015 v 23:46 | Petra Punčochářová
Pamatuji se přesně na všechny ty okamžiky ve svém životě, kdy jsem toužila být v cizím těle. Kdykoliv se mi stal nějaký trapas a já byla červená až na zadku, dala bych za cizí tělo všechny svoje poklady. Vždycky, když jsem něco musela dělat, co jsem nenáviděla z celého srdce, upsala bych se snad i ďáblu za cizí tělo,ve kterém bych utekla pryč a nemusela to dělat.
Z dětství se mi právě teď vybavují okamžiky, kdy jsem musela cvičit na kytaru a raději bych byla s holkama venku a hrála vybbíjenou. Vždycky jsem si představovala, že mám kouzelný proutek a ten mi mávnutím vyčaruje druhé tělo. Já v jednom těle budu cvičit a v tom druhém budu venku s holkama....jak by to bylo krásné.
Ale i když dnes vím, že je mi nejlépe ve svém vlastním těle, které je mi ušito přesně na míru mojí genetickou výbavou, a které miluji celou svojí duší, protože díky němu mohu tady na světě žít a psát tento článek, moc ráda bych si na úplně maličkatou chviličku vyzkoušela, jaké je to žít v těle, které má metr osmdesát, dlouhé úzké nohy, maličkaté bříško, pevné prsy a dlouhé husté vlasy....ptáte se proč?
No protože měřím 164 cm, moje stehna jsou tak boubelatá, že mít v létě krátkou sukýnku pro mě znamená krásný zážitek zakončený neuvěřitelnou bolestí odraných stehen, moje prsa, která opravdu bývala pevná jsou po dvou kojených dětech jaksi nenávratně pryč, místo krásného jednoho bříška mám už jednoho roku bříška dvě a je jedno jestli sportuji či nikoliv a husté vlasy jsem měla do svých dvacetiosmi let, než se jich polovička rozhodla odejít za nějakým jiným dobrodružstvím na jiné hlavě, asi to viděli u mé maminky, která je téměř plešatá a díky této genetické výbavě nosím vystříhaného ježka :)
Jedno ale vím jistě, že Šťastnou můžu být i s faldíkama a v gatích!
Černobílý svět
25. května 2015 v 12:30
Když se řekne černobílý svět, první, co se mi vybaví, je zebra a její pruhy a úžasný film Stripes, kde se jedna zebra rozhodne být závodním koněm. Do svých 33 let jsem celý svůj svět měla buď černý nebo bílý. Buď se mi dařilo a já žila v euforii a nebo se mi nedařilo a já žila ve tmě a své depčičce. Toužila jsem být lepší, nemít depky a užívat si světa teď a tady, tak jak to píšou ve všech duchovních knihách.
Od této doby uběhlo pět let a já jsem konečně přišla na to, že svět není ani černý, ani bílý, ani dobrý, ani špatný. Je prostě takový jaký je a hlavně jaký si ho my sami uděláme. Poprvé v životě chápu a cítím, že svět vytváříme jen my sami. My lidé jsme zodpovědni za to, jestli zde bude dobře, nebo špatně, jestli budeme žít v krásném prostředí úžasné přírody a pít dobrou vodu nebo si vše zničíme a budeme žít na nehostinném místě a bojovat o každý doušek nějaké tekutiny.....
A také zjišťuji, že poprvé v životě se mi líbí šedá barva a její odstíny, které jsou v nekonečných variantách! A když se k takové šedé přidá žlutá, nebo růžová...to je vám taková krása!!!! A já zjišťuji, že svět je nádherně barevný a že je jen na mě, zda budu vidět svět barevný nebo černobílý.
Jedině tak totiž v tom filmu mohla zvítězit zebra nad závodními koňmi. Pochopila, že život je barevný a že v barevném světě je mnoho místa pro zebry, které se rozhodnou být rychlé, jako závodní kůň. A tak se snažím každý den myslet na to, že svět je barevný a že to, co teď vidím jako černobílé, svým úsilím a snahou můžu vidět i barevně!
A co vy, neláká vás už konečně opustit ten černobílý svět, kde jsou jen dvě možnosti a začít konečně žít v tom světě barevném, kde je možností na tisíce? Je to jen na vás! Já se rozhodla právě teď.
Co bude dál?
24. března 2015 v 11:29 | Petra Punčochářová
Věta, co bude dál, mě vybavuje tolik emocí, že se nad tím musím usmívat. Stačí jedna větička a já cítím veliký strach, obavy, trest, ponížení, krizi ale také naději, úsměv, větu no konečně, radost, zkrátka veliké štěstí! Díky této větě si mohu zrekapitulovat svůj život. Jaký vlastně byl a co jsem se dosud naučila?
Nejdříve se podívám na své veliké strachy. Ty jsem cítila vždy ve svých velkých životních zlomech....co bude dál až vyjdu konzervatoř, co ze mě vlastně bude?...co bude dál, když ukončím vysokou školu bakalářem a né magistrem, jak si přeje moje maminka,bude mě mít ještě ráda?...co bude dál s mojí dcerou, kterou jsem právě porodila a o kterou se budu už celý život starat, budu dobrá máma, budu to vůbec umět?......co bude dál v mých třicetitřech letech když jsem se právě teď dozvěděla, že jsem vdova, Bože pomož mi....co bude dál, když jsem přišla o domov se svojí pětiletou holčičkou po té, co jsem si myslela, že jsem našla nového partnera, Bože já chci umřít...co bude s námi dál? Ještě teď cítím veliký smutek a pocit velikého otazníku, ze kterého jde strach.
Daleko přirozenější pro mě je psát o svých radostech.Veliké radosti zažívám v těchto situacích....co bude dál, když zasadím svoji první kytku? Mám svoji první malinkatou zahrádku na balkóně pronajatého bytu,kde mám poprvé v životě svůj vlastní pokoj jen sama pro sebe, je mi dvacet tři let a právě studuji Hudební vědu ma MU...co bude dál, když jsem si splnila svůj veliký sen a já porodila v třicetisedmi letech svého syna? Chápete, že já mám po všech těch strastích dvě nádherné děti, jupíííí, to je můj největší zázrak v životě, Bože děkuji za něj!..... co bude dál, když jsem překonala svůj veliký strach a znovu jsem dokázala jít před lidi a zpívat a hrát na kytaru a těšit jejich srdíčka, byla to opravdová krása, já hrála, co mě napadlo a lidé to skutečně bavilo....co bude dál, když jsem si splnila své dětské přání a začal jsem malovat obrazy, které jsem si soukromě nazvala Petřiny Patlaninky, konečně jsem totiž překonala svůj strach, že nikdy nebudu malovat jako Vincent van Gogh, tak přece malovat nemůžu, to dá rozum, ne? ..... A co bude dál, až si někdo přečte můj další článek mého blogu, který je pěkně ulítlí, nemá žádnou pořádnou formu a co se týče gramatiky, určitě by také neobstál?
Co bude dál je jen na nás, drazí, ať tak či tak, ať se strachy nebo s radostí, život je tu jen pro nás, tak jej žijme plnými doušky. A nedělejme si tolik starostí, však ono to vždycky nějak dopadne. Ať prožíváte strachy nebo radosti žijete svůj život. A ten stojí za to!
Krásné jaro všem ze srdce přeje
Petra
Strach uvnitř nás
19. února 2015 v 11:24 | Petra Punčochářová
V mém životě asi není den, kdybych nepocítila nějaký strach uvnitř sebe sama. Čím jsem starší, tím mám v sobě stále více strachů. A žasnu nad tím, kolik různých variací tento pocit může mít a hlavně žasnu nad tím, jak s odstupem času se svým strachům musím upřímně zasmát.
1. Jako malá jsem se bála, že něco provedu a táta na mě bude řvát a máma se mnou nebude mluvit (Táta řve pořád i ve svých jednašedesáti letech neb jeho matka byla Východňárka a její temperament zdědil na sto procent, je to prostě jeho přirozenost, jenže já už se ho nebojím a miluji ho takového jaký je. Projistotu bydlím třicet kilometrů od něj, ale to je jen mezi námi ;) Máma se mnou mluví čím dál víc a máme spolu tak krásný vztah, že je v životě mým velikým vzorem).
2. V pubertě jsem se bála, že neulovím žádného kluka a nedostanu tak svoji první pusu z čisté opravdové lásky (To se mi samozřejme povedlo a těch pus, jsem naštěstí dostala víc :).
3. Na konzervatoři jsem se bála, že budu mít tak velikou trému a nezahraji na kytaru před diváky vůbec nic z toho, co jsem půl roku každý den trénovala (Koncert jsem samozřejmě vždycky "nějak odehrála" a kdybych nechtěla být za každou cenu dokonalá, viděla bych, jak moje hraní těší mnoho lidí a přináší jim velikou radost).
4. Když se mi ve dvacetiosmi letech narodila dcera, měla jsem obrovský strach, že nejsem dost dobrá máma a dcera kvůli mé neschopnosti buď umře nebo bude úplně hloupá holčička (Teď má devět, zatím žije a ve škole má samé jedničky a dvojky, hraje na housle a flétnu a v mnoha věcech je o tolik chytřejší než já, že mám,co dělat, ji stačit).
5. Můj největší strach byl, když mi ve třicetitřech letech zemřel můj manžel a já zůstala se čtyřletou dcerou sama. Bála jsem se, že to tu bez něj nezvládnu a že nikdy v životě své dceři nevynahradím tu strašlivou ztrátu (Nejhorší byly první dva roky, kdy jsem uvnitř nechtěla žít a z celého sdce jem si přála umřít a být zase s ním. Pak jsem ale pochopila, že na tom, co se stalo nic nezměním, že dceři nikdy nevynahradím tuto ztrátu, že nemůžu být máma a táta v jednom. Pochopila jsem, že život je veliký dar a že můžu být máma, která se nevzdává,která žije svůj život tak nejlépe, jak je toho schopna.
Takže moje milé strachy, moc se těším, jak o vás budu za několik let psát a budu se nad vámi od srdce smát. Na strachy je totiž nejlepší lék PAN ČAS a PAN HUMOR!
S láskou Petra
Valentýnská pohádka
15. února 2015 v 11:28 | Petra punčochářová
|
(ne)obyčejné příběhy
Byl jednou jeden muž a ten kdysi potkal uprostřed lesa jednu ženu, která jej přivábila svou hrou na kytaru jako Siréna, která vábí svým zpěvem námořníka na moři. Ale nebojte se, tahle žena si ho přivábila, aby jej i sebe naplnila láskou, né aby jej zahubila někde v moři.
A tak spolu ti dva žili. Postupem času si postavili domeček, koupili si nové větší auto, aby v něm mohli vozit i své dvě děti a psa. Každý den si uvědomovali, jaké mají v Životě Štěstí a jak jsou rádi na tomto Světě.
Jednoho dne k nim ale přišel i Smutek. Ten se totiž nevyhne nikomu. Velká voda jim vzala dům, auto i celou velikou zahradu, na které pěstovali vzácné staré jabloně, jejichž jablíčka uzdravovaly všechny nemoci Světa.
Domeček postavili nový a auto začali postupně splácet, ale koupit si velikou zahradu se starými jabloněmi, které jsou tak velice vzácné, nemohli. Dokonce nenašli ani jiné místo na světě, kde by tyto vzácné stromy rostli.
Lidé kolem nich začali rychle stonat. Muž i žena byli velice smutní, že těmto lidem nemohou nijak pomoci. Dříve by natrhali několik jablíček do košíku, nemocní lidé by si do nich kousli a už by byli zdraví.
Jak čas běžel muž i žena stárli oddaně po svém boku. Pochopili, že lidé tyto vzácné stromy vůbec nepotřebují. Ve svých životech se naučili, že největším lékem na všechny nemoci je totiž Láska! Láska kterou má každý člověk uvnitř sebe. Proto muž i žena a jejich děti byli stále zdraví a neznali, co je to nemoc. V jejich domě a v jejich srdcích totiž bydlela Láska. Dávali sami sobě ten nejvzácnější dar. Dávali si vzájemně lék, který uzdravoval jejich tělo, duši i srdce.
Od té doby už žádný člověk v jejich okolí neonemocněl. Se všemi lidmi se podělili oTajemství Lásky a lidé pak už věděli, co mají ve svých životech dělat, aby v jejich srdcích bydlela Láska.
A ať už nám lásku dal Bůh nebo ne, použijte ji ke svému uzdravení. Budou se dít zázraky!
Krásného Valentýna přeje
Petra :)
žena č.1
9. února 2015 v 14:52 | Petrapunčocha
|
(Ne)obyčejné ženy
Znám jednu ženu, která vychovala pět dětí a zároveň bydlela na dvou místech současně. V domě se svými rodiči a v bytě, který si koupili se svým mužem. Auto neměla, takže věčně někde přejížděla autobusem či vlakem a i tak stihla tolik věcí, že jsem nestačila žasnout.
A víte, co je na ní nejúžasnější? Znám ji už sedm let a nikdy jsem od ní neslyšela větu: "To nejde!" Vždy, když jsme v naší práci nebo i v soukromém životě něco řešili, sedla si Iva do křesílka značky Tonet, dala nohu přes nohu, posunula si prstem svoje velké brýle na nose a pak pronesla: "Petinko, tak jak to uděláme?"
A věřte nebo ne, vždycky jsme to nějak udělaly, ať byl náš úkol lehčí či těžší a i když jsme občas řešily velice těžké životní události. Většinou jsme se ale usmívaly, protože jsme obě podvědomě věděly, že slovo NEJDE prostě neexistuje! A že život je natolik vzácný a krátký, že si z něčeho dělat těžkou hlavu, prostě nemá smysl.
Této ženě uděluji svoji osobní Nobelovu cenu za statečnost a odhodlání. V mých očí je totiž stejně úžasná jako Matka Tereza a vím, že si tuto cenu zaslouží stejným právem. Ivo, děkuji, že jsem tě potkala a že mi v životě ukazuješ radost a odvahu.
Takže si pamatujte, slovo NEJDE prostě NEEXISTUJE!!! :)
S láskou Petra
Lék na všechnu bolest
9. února 2015 v 11:02 | Petrapuncocha
Dnes ráno jsem si přečetla téma tohoto týdne a rozhodla se, že tak napíši svůj první článek do svého blogu.
Celý život mě doprovází neutuchající touha věci popisovat, rozumět jim. Celý život čekám na ten správný okamžik, kdy mohu začít psát!!! Zjistila jsem, že celý život čekám na AŽ.
Před vánocemi jsem zjistila kolik času jsem svým postojem nechala proplout kolem sebe a hlavně o kolik věcí jsem v životě přišla...stále jsem prostě čekala na AŽ (až budu dokonalá, až bude vhodná doba, až budu připravená, až budu hubená, až budu správná máma, až budu ve správné kondici...)
S lékem na všechnu naši bolest je to podobné. Buď jej chceme nalézt, nebo se tolik něčeho bojíme, že lék na naši bolest vidět nechceme. Jen my sami totiž víme, co nám pomůže právě teď.Neporadí nám doktoři, ani nejlepší kamarádka a dokonce nám neporadí ani náš životní partner, který nás zná ze všech lidí nejlépe.
Odpověď na tuto otázku máme pouze my sami uvnitř. Stejně jako bolest. Důležitější však než lék na bolest mně přijde odhodlání se sám sebe zeptat: Co mě bolí? Duše nebo tělo? Co mi bolest ukazuje? Kde mám ve svém životě nerovnováhu? Co nechci ve svém životě vidět?
Člověk, který najde sílu se sám sebe zeptat, určitě najde v sobě i odpověď, jaký lék ho právě z této bolesti vyléčí.
Naslouchejme proto sami sobě, lék na všechnu bolest máme každý sám v sobě. Ať jsme malí, tlustí, velcí, hubení, brýlatí nebo pihatí. Uvnitř sami sebe máme odpovědi na všechny otázky.Uvnitř sami sebe najdeme i lék na všechnu naši bolest. A vůbec nemusíme čekat na ten správný okamžik AŽ...můžeme prostě vše, co chceme právě TEĎ.
Nevěříte? Tak se zkuste právě TEĎ sami sebe zeptat, co vás bolí a jaký lék pomůže právě vám? Právě TEĎ je ten nejlepší okamžik, právě TEĎ je ten správný čas.
S láskou vaše Petra